Titulní stranka Život a víra Přežila jsem genocidu ve Rwandě

Přežila jsem genocidu ve Rwandě

Immaculée Ilibagiza podala svědectví na Festivalu mládeže v Medžugorji 5.8. 2015.

Zdravím všechny. Je to pro mě taková radost být zde v Medžugorji. Zvláště tu být ve jménu našeho Pána a naší matky Panny Marie. Jako mnozí z Vás, kteří milujete Medžugorji, já jsem vyrůstala ve Rwandě na místě, kde se zjevila matka Boží také. Místo zvané Kibeho. Zjevení v Kibeho začaly ve stejném roce jako zde v Medžugorji 1981. Je to pro vás velké požehnání, že zde máte Pannu Marii dnes. Když zjevení ve Rwandě skončily, byli jsme velmi smutní, ale Panna Maria nám slíbila, že bude stále s námi a tak se chodíme modlit do Kibeha.

Ona je velmi vzácná, ona nás chtěla ochránit od genocidy, ale my jsme byli příliš nepozorní. Ona dokonce plakala. Říkala vizionářům: „Řekněte mým dětem na celém světě, zvláště zde: „poslouchejte, milujte se navzájem, odpusťte jeden druhému, modlete se růženec, jděte ke zpovědi, respektujte přikázání Boží“ Ale my jsme neposlouchali. A v roce 1994 už bylo příliš pozdě. Nyní bychom si přáli, abychom poslouchali.

Pokaždé když přijdu do Medžugorje, a byla jsem tu mnohokrát, cítím se tu jako doma. Cítím objetí naší Matky. Jestliže jsme neposlouchali ve Rwandě, můžeme poslouchat dnes. Ráda bych s vámi sdílela příběh, jak jsem přežila genocidu, díky Boží milosti. Sílu, kterou jsem měla, jsem získala z modlitby. Jsem tak vděčná, že nás Panna Maria připravila. Rwanda je malá země v centrální východní Africe. Genocida začala v roce 1994. Studovala jsem univerzitu a bydlel jsem na koleji. Na velikonoce jsem byla u rodičů doma. Ve středu 7 dubna 1994 jsem se probudila a můj bratr byl v mém pokoji a řekl mi, že prezident naší země umřel té noci. Ve Rwandě jsme měli dva hlavní kmeny a kmen, do kterého jsem já patřila, nebyl oblíbený. My jsme věděli, že Panna Maria nás připravila a varovala nás. A já jsem věděla, že politicky můj kmen nebyl milován. A když jsem slyšela zprávu, že prezident zemřel, věděla jsem, že se stane něco strašného. Šla jsem ven a setkala se s mými rodiči. A dozvěděli jsme se, že začali zabíjet lidi z našeho kmene. Vláda zavřela hranici v naší zemi.

Nikdo nemohl jít ven. Zabíjeli nás po rodinách. Matku a otce s 10 dětmi, matku a otce s 8 dětmi atd. To jsme slyšeli přes rádio. Moji rodiče mě prosili, abych se šla schovat. Měla jsem 3 bratry. Moji rodiče byli učitelé a každý chtěl, abych byla v bezpečí, protože jsem byla jediná dívka, kterou měli. Toto byl druhý den po tom, co genocida začala. Poslali mě k sousedovi, který byl z druhého kmene a byl dobrým člověkem. Já si pamatuji, že když jsem odcházela, můj otec mi dal růženec. A v ten moment jsem cítila, jako kdyby mi říkal: „vezmi si toto, protože už mě nikdy neuvidíš“. Když mi dal růženec, cítila jsem, jako kdyby mi říkal: „když nemůžeš mít mě, abych ti dal, co potřebuješ, vezmi si tento růženec a modli se k Bohu“. Opustila jsem, ale v mé mysli jsem si říkala, že se vrátím zpět za 2 nebo 3 dny.

Vzpomínám si, že když jsem opouštěla, bylo to jako kdyby v mém srdci mi něco říkalo: „podívej se na ně, už je nikdy znovu neuvidíš. A já jsem bojoval s touto myšlenkou a nechtěla jsem ji přijmout. Odešla jsem k sousedovi a řekla jsem mu, že moji rodiče si přejí, abych zůstala u něj. On mi ukázal jednu malou koupelnu v jeho domě. Měl malý dům se 4 pokoji. Koupelna měla 1m x 1,5m a já jsem si myslela toto je příliš malé pro mě, ale zatímco jsem si stěžovala, on se vrátil a přivedl dalších pět dívek a později ještě další dvě. Tato celá genocida mě naučila mnoho lekcí. Jedna z nich je: stěžování nepomáhá. Když jsou věci zlé, hluboce se nadechni, zůstaň v klidu a snaž se najít řešení. Soused nám řekl, ať spolu nemluvíme, neděláme žádný hluk a nepouštíme vodu, pokud ve vedlejším domě ji nebude někdo pouštět. Pak nám přinesl nějaké jídlo, ale jediné co si mohl dovolit, byly zbytky po jeho dětech. Na konci týdne jsem byla unavená a myslela jsem, že už nemohu dále, seděly jsme jedna na druhé, pamatuji si, že nejmladší bylo 7 let. Ta dívka… Já jsem tak šťastná, že vidím, zde tolik mladých lidí co se modlí, protože když se stanou tragédie, nemyslete si, že se stanou jen dospělým. Jsem tak ráda, že se zde učíte modlit a modlíte se, protože díky tomu budete vědět ke komu se obrátit. Na konci týdne jsem v sobě měla tolik zlosti. Byla jsem netrpělivá, měla jsem v sobě tolik emocí, které mě mohly zabít. Potila jsem se zlostí. Ptala jsem se sama sebe co se to děje s námi a naším kmenem a chtěla jsem pomstít naši rodinu. Budu vojákem jednoho dne a budu shazovat bomby po celé zemi. Moje špatné myšlenky způsobily, že mé srdce bilo rychleji a rychleji. Pamatuji si, že když přišel soused, aby nám dal jídlo, zadržela jsem ho za nohu a prosila ho, aby nám dal ven rádio, abychom věděly co se děje.

Týden byl příliš dlouho. On dal 3 rádia ven a každé naladil na jinou stanici. Já jsem nemohla uvěřit tomu co se dělo v zemi. Vůdce naší země dával lidem povolení jít ven a zabít každého z mého kmene. Pamatuji si na jednoho ministra z vlády, který šel do rádia a řekl: „ nezapomeňte zabít děti, dítě hada je had, dítě švába je šváb a tak musíte zabít každého“ v rádiu říkali o lidech, které zabili skrývající se v kostelích nebo na stadiónech. Obklíčili celý stadión a hodili dovnitř stovky granátů a byli šťastní. Říkali, že budou žít v nebi bez zlých lidí. A pak byl vydán rozkaz, aby chodili od domu k domu a hledali, zda se někdo neskrývá uvnitř. Já musím říci, že ne každý z druhého kmene byl zabijákem, ale byla to hlavně vláda, která je nutila tak jednat a povzbuzovala je k tomu. Mnozí z druhého kmene byli skvělí lidé a skrývali se. A tak začali hledat v každém domě a tak tomu bylo každý den.

A já nikdy nezapomenu na den, kdy přišli hledat do domu, kde jsme se ukrývala. Viděla jsem je skrze maličké okýnko v koupelně. Byli oblečeni v banánovém listí. Měli mnoho různých zbraní, dlouhé oštěpy, mačety a šli dovnitř a začali hledat všude. Jediné, co šlo skrze mou mysl, bylo…Je konec. Oni mě zabíjí a já jsem neudělal nic špatného, jsem nevinná. Jenom, protože mě nenávidí. Z nějakého důvodu jsem nerozuměla. Hledali všude, a jak hledali, tak jsem cítila, že u každého mého ramene je jeden hlas. První hlas mi říkal. „Nic zvláštního, je to jako, když čelíš výzvě“. A druhý hlas mi říkal. „ Otevři dveře, ukonči utrpení, je to moc bolestivé a to se zdálo spíše jako já, bylo to rozumné. A první hlas mi opět říkal „neotevírej dveře, popros Boha o pomoc“ cítím, jako kdyby mi ten hlas říkal, víš kdo je Bůh? Bůh je všemohoucí, víš, co znamená všemohoucí? To znamená, že může učinit cokoliv, víš co, cokoliv znamená? To znamená, že i když tě budou vidět, nebudou se tě moci dotknout. Začala jsem cítit naději a chtěla jsem slyšet ten první hlas. Ale ten druhý špatný hlas mě najednou začal přesvědčovat, že Bůh neexistuje. Já jsem zapomněla, jak jsem věřila v Boha předtím. A ptala jsem se, kde je Bůh? Může mě slyšet? Je v nebi? Je příliš pozdě? Oni už jsou zde. Ví, že nevinní lidé umírají? Cítila jsem se ztracená. A ten první hlas mi řekl: „Předtím než ztratíš víru, alespoň popros Boha, aby ti dal znamení, že je zde nebo není. A já si pamatuji, jak mi ten první hlas řekl, abych poprosila Boha s celou svou myslí a poprosila, jestli existuje, jestli je tady, jestli je zde někdo kdo mě stvořil, kdo stvořil celé toto. Prosím dej mi znamení.

Pamatuji si, že jsem prosila o specifické znamení, abych měla jistotu. A já jsem řekla, jestliže mě můžeš slyšet, nedopusť, aby zabijáci našli dveře koupelny dnes. V mé lidské představivosti je to nemožné. Bylo tam 400 lidí, kteří se dívali v jednom domě se čtyřmi pokojíky, a neexistuje způsob, aby nás nenašli, pokud to Bůh neučiní. A jen Bůh by toto mohl učinit. Po této prosbě jsem omdlela a neslyšela jsem nic. Asi o pět hodin později, soused, který nás skrýval, přišel ke koupelně a my jsme všechny vyskočily a myslely jsme, že to jsou zabijáci, byli jsme ve velké bolesti skoro v kómatu. On nám řekl, co se stalo. Řekl, že zabijáci odešli před dlouhou dobou a říkal, že tam bylo 300–400 lidí a byli kolem domu. Udělali kruh kolem domu, aby nikdo nemohl skočit dolů a někteří šli dolů do podkroví a jiní na půdu. Hledali pod postelemi, ve skříních a otevírali kufry, jestli tam nejsou skryté malé děti. A nakonec přišli ke dveřím koupelny, kde jsme se skrývaly. Jeden ze zabijáků, uchopil kliku dveří, kde jsme se skrývaly. A před tím než otevřel, řekl sousedovi: „víš co, tu nikdo není, ty jsi dobrý občan, ty jsi jeden z nás“ a odešli.

Když nám toto řekl, moje šokující část nebyla, my jsme zachráněny, ale Bůh je skutečný, Bůh mě ochránil, dokonce v koupelně, ne v kostele. A najednou jsem si uvědomila, že jsem celé ty měsíce nemluvila, co jsem byla v koupelně, jen jsem se modlila uvnitř. Uvědomila jsem si, co mi kněží říkali, že Bůh je všude, dokonce i uvnitř nás a, že to vše je pravda. A jestli je uvnitř našich srdcí a našich myšlenek to znamená, že nemáme žádné soukromí. On vidí vše. A od toho času jsem k němu začala mluvit tak jako mluvím zde k vám. Každý hněv co jsem uvnitř měla, věděla jsem, že Bohu se to nelíbí, ale říkala jsem mu, já je nenávidím a nevím jak je mít ráda. Vidíš, Bože co mi dělají? Chtějí, zabít mě, matku, otce, co chceš, abych dělala? A pak jsem se zeptala muže, co nás schovával, aby mi půjčil Bibli. Já jsem si uvědomila, že jsem skoro ztratila víru. A tak jsem chtěla porozumět mé víře nyní. Jediné s čím jsem opustila můj dům, byl růženec, co mi dal můj otec. Začala jsem se modlit růženec a číst Bibli abych porozuměla své víře. Všechno co jsem brala jako samozřejmé, všechen čas kdy jsem neposlouchala, když naši kněží kázali, nyní jsem chtěla rozumět, ale už jsem je neměla. Pamatuji si, že když jsem se pomodlila první růženec, trvalo mi to asi 25 minut. Cítila jsem ve svém těle, že to bylo jako jít z pekla do nebe, cítila jsem pokoj. Můj strach, moje nenávist, hněv, zlost. Vše se smířilo. A když jsem se přestala modlit, bylo to jako, kdyby se mi peklo vrátilo do hlavy. Slyšela jsem. Oni tě zabijí, i když přežiješ, stejně budeš k ničemu. A až tě najdou tak tě znásilní a rozsekají na kousky. A pak jsem si řekla, ok, budu se modlit růženec, už znovu nechci slyšet tyto myšlenky. Nakonec jsem se modlila růženec od rána do noci. Bylo to jako schovávání se před ďáblem. Počítala jsem, kolik růženců jsem se pomodlila každý den, bylo jich 27 každý den. Když jsem nemohla spát, modlila jsem se 14 Korunek k Božímu milosrdenství každý den. Od té doby co jsem vstala kolem 6 hodin ráno, rychle jsem uchopila růženec, než mi ďábel přijde do hlavy a modlila jsem se do 22h večer. Cítila jsem se, jako kdybych přišla z práce.

Růženec začal měnit malé věci v mém srdci. Cítila jsem, že nenávidět špatné lidi je v pořádku. Oni jsou zlí. Ale když si vzpomenu, na modlitbu Otče Náš, v růženci, kterou jsem se modlila více než 150 krát za den. Vždy, když jsem došla, v modlitbě Otče náš k části, kde se modlíme, odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, cítila jsem, (červenou vlajku), že nemohu přes toto jít dále. A říkala jsem. Opravdu? Myslíš toto vážně? Odpusť mně, jako já odpouštím? Já jsem nenáviděla milion lidí. Chtěla jsem, aby kmen co zabíjel, šel celý do pekla. Ale nevěděla jsem jak jim odpustit. Pokaždé, když jsem se dostala k části, odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, jsem se zastavila a nemohla jsem přes tuto část pokračovat (červená stopka). Cítila jsem, že se Bůh dívá do mého srdce a ví, že to nemyslím upřímně. A co se děje když lžeme stále dokola našim přátelům? Ztratíme je. Nejméně co můžeme dělat v přátelství je být k sobě upřímní.

Řekla jsem, chci být upřímná k Bohu, on je můj přítel, ale protože jsem nemohla odpustit tak jsem měla nápad. Myslela jsem si, že když přeskočím, část modlitby Otče náš, tu část kde se říká, jako i my odpouštíme našim viníkům, pak nebudu lhát Bohu. Tak jsem tuto část přeskočila, cítila jsem se mnohem lépe a modlila jsem se, odpusť nám, ale ne jim a pokračovala jsem v modlitbě tímto způsobem. Je to divné, ale pokaždé, když jsem se modlila, bez toho aniž by tam bylo přítomno mé srdce, jak nám říká zvláště Panna Maria zde v Medžugorji, abychom se modlili srdcem, pokaždé když jsem se nemodlila celým srdcem, zlý hlas si našel cestu k mému srdci. Říkala jsem Zdrávas Maria milosti plná a najednou mi šly do mysli myšlenky. Já je zabiji, já budu vojákem a říkala jsem si. Co to je? Já se modlím a tak proč mám špatné myšlenky? Něco, uvnitř mi řeklo, modli se celým srdcem, mysli zcela každé slovo co říkáš, buď přítomná a neuslyšíš ten zlý hlas. A v této chvíli jsem si začala uvědomovat, že lžu Bohu. A tak jsem se modlila a stále přeskakovala tu část až do jednoho dne.

Zase jsem tu část chtěla přeskočit a najednou jsem ucítila, jako kdyby se někdo dotkl mého ramene a řekl mi. „poslouchej, víš, že modlitba našeho Pána není lidsky vytvořena, je to Ježíš, kdo dal tato slova, kdybych byl tebou nesnažil bych se editovat jeho modlitbu. Co řekneš Ježíšovi? On je Bůh. On ví. On zná vše“. Když řekl: „modlete se tímto způsobem“ Dále říkal: „On je ten, kdo tě stvořil, on zná tvé kapacity lépe než ty sama“ A pokud řekl: „modlete se tímto způsobem „ On ví, že jsem toho schopná. I kdybych nevěděla jak to dělat. Cítila jsem, že mě něco nutilo, abych ho poprosila, aby mi pomohl. Neříkej, nemůžeš, řekni, pomoz mi. Mezi námi, já jsem si myslel, že neexistuje způsob, aby mě Bůh donutil odpustit někomu, kdo zabíjí mou rodinu, mé přátele a chce zabít i mě. Jak odpustit? Pak jsem si pomyslela, on je Bůh a já jsem člověk, ať mi pomůže a vyřeší to za mě. Seděly jsme v té koupelně a měsíce ubíhaly. Jediné co jsem měla, byl růženec, mé myšlenky a vnitřní konverzace s Bohem, Ježíšem a Pannou Marií. Celou tu dobu jsme byly zavřené v koupelně a nemohly mluvit a musely jsme být v naprosté tichosti. Byl to mnoho utrpení. Oni nikdy nepřestávali nás hledat. Každou hodinu chodili kolem domu a my jsme myslely, že umřeme. Ale jak mé srdce se měnilo, všechno se měnilo i způsob mého utrpení.

Vzpomínám si, že jsem se začala znovu modlit a pokaždé, když jsem se dostala k části, odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, jsem řekla Bohu „pomoz mi“. Pamatuji si na jeden den, kdy jsem meditovala nad pátým tajemstvím bolestného růžence, náš Pán umírá na kříži. Miluji rozjímat nad tajemstvími růžence, ráda v mysli navštěvuji místa, kde se vše událo a rozjímám o tom v mysli, to je způsob díky, kterému se stále modlím růženec a mám k němu takovou lásku. Modlitba růžence je díky tomu pro mě stále nová. A tak si vzpomínám, že jsem o tomto tajemství uvažovala, když jsem byla v koupelně. A v mé meditaci jsem viděla, jak jsem dole pod křížem a objímám ho. A říkala jsem si, počkej minutku, Ježíš je na kříži, má hřeby, má hřeby a jeho matka je tam, jak bolestivé, on umře a já se stále skrývám, alespoň má matka mě nemusí vidět, jak jdu skrze tuto situaci. A jak jsem toto vše sledovala ve své mysli tak jsem si vzpomněla, jak Ježíš říká: „odpusť jim, Otče, oni nevědí, co činí“ to nebyla první část této věty, která otevřela mé srdce, já jsem chtěla odpustit, ale jak? To byla druhá část, která změnila vše. Oni nevědí, co činí. To bylo jak kdyby mi Pán říkal, lidé co se tě snaží zabít, oni tomu nerozumí. Oni ani nerozumí následkům, které na ně dolehnout za to co činí, oni jsou zaslepeni nenávistí a ty nenávidíš je? To nezmění jednu věc. Tímto jen přidáváš další uhlí do kotle nenávisti. Ale možná, když se za ně budeš modlit, je zde šance, že se změní. A já jsem si říkala, oni se nemohou změnit, oni jsou zlo. A Pán se mě ptal, věc, kterou bych se chtěla zeptat zde všech.

Kdo mezi námi někdy neudělal, nebo neřekl nějakou věc, o které byl zcela přesvědčen, že je naprosto správná, ať už to bylo cokoliv? A za týden nebo rok později jsme si uvědomili, že to co jsme udělali nebo řekli je špatné. A řekli jsme si pro sebe, oh, měl jsem vědět jak to říci nebo udělat správně. Když jsem si toto uvědomila. Já chodím ke zpovědi velmi často, 1 za 14 dní nebo každý týden. A nezáleží na tom, jak moc se snažím být dobrá, vždy se najde něco, co bych mohla udělat lépe. Když jsem si uvědomila, že se lidé mohou změnit, že dnes můžeš učinit zlo a zítra dobro.

Když mi toto Pán ukázal v mých myšlenkách, uvědomila jsem si, že i zabijáci se mohou změnit, i když dělají strašné věci, je zde šance, že mohou vidět, co dělají, proměnit se a litovat toho, možná, když se za ně budu modlit, se změní rychleji. Když jsem se začala modlit za ně a věřit, že se mohou změnit, nemohla jsem je už nenávidět. Bylo to jako velké zavazadlo zvednuto z mých ramen. Bylo to, jako když je svět rozdělen na dvě části. Část lásky a část nenávisti a já jsem cítila, jako kdyby se mě Pán ptal, kde chci být. Na straně lásky nebo nenávisti. Na straně lásky byli lidé jako Mandela, sv. Matka Tereza, Sv. František, Gandhi. Na straně nenávisti byli lidé jako Hitler, lidé kdo zabíjeli, jako já, protože jsem si přála se pomstít. A lidé, co jsou na straně lásky, si často prošli velkým utrpením, jako Mandela, sv. Matka Tereza, sv. František a naši světci. Ale i když trpěli mnoho, vždy se postavili na stranu lásky, bránili pravdu a zůstali laskaví. A já jsem se rozhodla, že chci být na této straně, že oni jsou moji hrdinové. Tito lidé věřili, že i zlí lidé mohou přejít na dobrou stranu, pokud mají více lidí, kteří jim mohou pomoci, aby uviděli pravdu. V této chvíli jsme si uvědomila, že pokoj, který jsem pocítila, musí pocházet z odpuštění. Cítila jsem, že svět je svobodný, že mohu jít kamkoliv, cítila jsem, že mohu být kdekoliv ve světě, pokud je zde láska Boží a my jsme všichni bratři a sestry a cítila jsem, že lidé co jsem nenáviděla a neviděla jsem je ani jako lidi, se pro mě opět stali lidmi. Ti co si přečetli mou první knihu Left to tell tak ví, že jsem se začala učit anglicky, když jsem seděla v koupelně, protože potom co jsem se dokázala zbavit nenávisti, moje mysl byla volná a bylo mi vnukáno, že angličtinu budu potřebovat. Poprosila jsem muže, který nás skrýval, aby mi půjčil anglicko-francouzský slovník. Mezi modlitbou růžence jsem si vypisovala anglická slovíčka a učila se je. Cítila jsem v sobě takový pokoj a mezitím se situace v zemi zhoršovala.

Pamatuji si pocit, že bych tak ráda šla a řekla lidem jak mocná je modlitba růžence. Přála bych si lidem říci, jak úžasný je Ježíš, i když jdeš skrze nejhorší věci. V koupelně jsme zůstaly 3 měsíce. První noc, kdy jsme koupelnu opustily, jsme šly do uprchlického tábora. Ti, co zabíjeli, utíkali ze země pryč. A ti, kdo se snažili zemi zachránit, se zmocnili hlavního města. První noc kdy, jsem přišla do uprchlického tábora, jsem chtěla vědět, kde jsou moji rodiče. A dozvěděla jsem se, že všichni jsou mrtví. Moje matka byla usmrcena, můj otec byl usmrcen, moji bratři byli usmrceni, moje babička, dědeček, moje tety, strýcové, nejlepší kamarádi, sousedi, přátelé ve škole a milión lidí bylo zabito a všechno bylo srovnáno se zemí. Když jsem toto vše viděla, chtěla jsem umřít. Říkala jsem si. Co mám dělat, když ztratíš všechno? Jediné co jsem měla, byl růženec, co mi dal otec a oblečení co jsem na sobě měla 3 měsíce. A plakala jsem asi 5 minut a najedou jsem cítila, něco jako obrovskou Boží ruku na svém srdci a jako kdyby mi Bůh říkal z nitra, nezlom se, neumři, já jsem s tebou, vezmi svůj růženec a modli se, najdi si kostel, jdi se modlit a já jsem cítila jako kdyby mi Bůh říkal, cesta tvých milovaných je u konce zde na zemi, ale ne v nebi, ale tvá cesta zde na zemi ještě není u konce a ty nevíš jak dlouho to ještě bude trvat, pravda je, že nikdo z nás nezná jak dlouho budeme žít. Cítila jsem, jako kdyby mi Bůh říkal, možná máš jeden den, možná týden, měsíc, rok, možná 80 let, ale ať je to cokoliv, je to dar, život je dar. A je pouze na tobě použít jej, aby jsi milovala, nebo nenáviděla, byla laskavá nebo lakomá, dělala dobro nebo zlo, ale jestliže se rozhodneš pro lásku, pamatuj si, že já jsem s tebou a cokoliv budeš potřebovat já ti dám a tak vstaň ze svých slz a koukni se kolem a najdi někoho, kdo trpí více než ty a snaž se mu pomoci. Otřela jsem si slzy a šla jsem k matce, která ztratila 10 dětí a nevěděla, ani jaký je den. Nebo jsem šla k dítěti, které ztratilo ruku a krvácelo a snažila jsem se udělat, co jsem mohla, dát mu jídlo, obvázat jeho ránu. Na konci dne jsem se pomodlila růženec a řekla jsem Bože, snažila jsem se dělat tvou vůli. Pro mě toto bylo největší poselství celé genocidy, život je o lásce, my jsme na bojišti zde na zemi a v každý moment si musíme vybrat lásku nebo nenávist, jestliže si vybereš nenávist, věci jako genocida se mohou stát. Pracovala jsem pro OSN a mluvili jsme o velikých ideách jak zastavit války a genocidy a já jsem si pomyslela, my musíme změnit své srdce, lidé potřebují milovat, ne více peněz, ne zbraně. Je to o tom, co je uvnitř nás. A musíme se rozhodnout každý den, pro to, co chceme.

O několik měsíců později když jsem byla v uprchlickém táboře a šla jsem k někomu, kdo mi dal bydlení. Byla to jedna žena na vozíčku. Já to stále dělám a píši dopisy Bohu a prosím ho, o to, co chci. A tato žena se ukázala a řekla mi, že zná mou maminku, která jí dala před 5 lety méně než jeden dolar a ta žena mi řekla „kvůli tvé mamince tě tu nenechám“ a vzala 10 z nás k sobě a dala nám domov. A to mě naučilo, že nezáleží na tom jak malá je tvá laskavost, nikdy nevíš, kam tě to bude následovat. Malé semínko vyroste. V roce 1998, 4 roky po genocidě, jsem se přestěhovala do USA. Jela jsem zpět do mé vesnice a chtěla jsem se setkat s mužem, který zabil mou rodinu. Tento muž byl ve vězení a mnoho lidí mi říkalo: „nemůžeš odpustit tak rychle, ty vypadáš šťastně, ale přitom jsi ztratila vše“

Ale pravda je, já stále pláči i dnes, mně se stýská po mých rodičích a slzy jsou znakem lásky. Já jsem, ale chtěla jít do vězení a vidět tohoto muže. A já si pamatuji, když tento muž ke mně přišel předtím, než genocida začala, tak to byl muž, který se oblékal hezky a byl velmi respektovaný a nyní byl ve vězení, jeho nohy byly zcela oteklé a nevypadal ani jako člověk. Ředitel vězení, byl přítel mého otce a dovolil mi, se s ním setkat. Když jsem se na něj podívala, bylo to přesně jako to, co mi říkal náš Pán: „vidíš, co jsem ti říkal“? On nevěděl, co činí, kdyby znal následky svých činů, jistě by to neudělal. Modli se za něj, měj ho ráda. Podívala jsem se na něj a řekla jsem mu, že mu odpouštím. Ale co jsem chtěla říci, nebyly slova, ale chtěla jsem říci. Jdi svou cestou, nemysli si, že tě nenávidím, najdi pravdu, chtěla jsem ho osvobodit od sebe. Když jsem odcházela tak si zakrýval tvář a nemohl se na mě podívat, tak se styděl a já jsem cítila, že se něco v jeho srdci změnilo. Plakala jsem pro něj. Ředitel věznice, byl na mě velmi naštvaný, ale později mi řekl, že je šťastný, že se to stalo, že se to dotklo jeho srdce.

A co chci zde zanechat? Ať se stanou jakkoliv špatné věci. Ať nastane jakkoliv hrozná situace. Pamatujte, že zde je stále naděje s Bohem. Držte se modlitby, držte se růžence, kdybychom v Rwandě poslouchali naši Paní, nestala by se tato tragédie.

Panna Maria nám řekla, abychom byli opatrní dávno před tím než církev schválila její zjevení v Kibeho. A dnes, je naše Paní zde, ona je Matka, cokoliv říká, dělejte to, to je vždy pro naše dobro a ona má vždy pravdu, dělejte to, a chci vám říci, že když já jsem mohla odpustit po tomto všem, každý může odpustit. A v odpuštění je tolik pokoje. Děkuji všem za to, že jste mě zde měli na festivalu mládeže v Medžugorji. Povzbuzuji vás, mladí. Vy jste naděje našeho světa zítra, pár lidí kdo jsou zlí, mohou způsobit věci, jako se staly ve Rwandě a pár lidí kdo dělají dobrá rozhodnutí, jako sv. Jan Pavel II mohou proměnit svět také.

Panna Maria nás volá, jděte a pomozte ji, evangelizujte svým životem. A předtím, než skončím, bych se ráda pomodlila modlitbu Páně, Otče náš, a až se dostaneme do té pasáže, kterou jsem přeskakovala, prosím snažme se to myslet upřímně a pokud to nedokážeme tak poprosme Boha o pomoc.

Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.

Další položky

RSS | mapa stránek • na začátek stránky